Poté, co světové společenství přežilo hrůzu druhé světové války, jasně pociťovalo potřebu přijmout základní mezinárodní smlouvu, která v případě ozbrojených střetů reguluje ochranu nejen zraněného a nemocného vojenského personálu, ale také civilního obyvatelstva. Takovým dokumentem byly mezinárodní Ženevské úmluvy.
Humánní iniciativa
Tyto právní normy již byly zakotveny v úmluvách, které byly dříve podepsány v Haagu a Ženevě, nicméně zkušenosti z minulé války a zejména smrt značného počtu civilistů na frontových územích ukázaly, že je třeba vyvinout další právní akt. Za tímto účelem vyzvala švýcarská vláda v roce 1948 představitele sedmdesáti států, aby se stali účastníky mezinárodního fóra, jehož posláním bylo transformovat existující zákony založené na zkušenostech z minulé války.
Z pozvaných vlád vyjádřilo podporu této iniciativě padesát devět zemí, zbývající státy, které posílaly své zástupce do Ženevy, se omezily na status pozorovatele. Významná sociální hnutí, včetně OSN a Červeného kříže, nezůstala stranou.
Prvky dohody
V důsledku schůzek, které začaly 21. dubna a pokračovaly až do 12. srpna, byly vypracovány a podepsány čtyři smlouvy (úmluvy), což jsou dohody upravující pravidla ochrany obětí nepřátelských akcí. První Ženevská úmluva zkoumala zacházení se zraněnými a nemocnými ve válčících armádách.
Následovala dohoda, která do právního rámce zavedla opatření s nemocnými a zraněnými vojáky, kteří byli oběťmi ztroskotání. Samostatná Ženevská úmluva definovala práva válečných zajatců. A konečně ten poslední plně reguloval práva útočníků s ohledem na civilisty na územích, která okupovali.
Nejdůležitější zásada stanovená v úmluvě
Každá Ženevská úmluva z roku 1949 byla založena na základním principu moderního mezinárodního práva, umožňujícího vedení nepřátelských akcí pouze proti nepřátelské armádě. Kategoricky zakázali jakékoli násilí vůči nemocným a zraněným vojenskému personálu, jakož i proti civilistům.
Aby byly tyto dohody lépe dodržovány, vyžadují dohody podepsané v Ženevě, aby bojovníci co nejjasněji rozlišovali mezi vojenským personálem bojujícím na jejich straně a těmi, kteří tvoří civilní obyvatelstvo, jehož práva jsou chráněna příslušnou Ženevskou úmluvou a proti kterým jsou zakázána jakákoli násilná jednání.
Jedním z nejdůležitějších bodů dohod byl zákaz útoků na nevojenská zařízení, použití zbraní a vojenské operace, které by mohly způsobit neoprávněné ztráty a lidské utrpení. Stejná Ženevská úmluva zakázala rozsáhlé ničení majetku a civilních předmětů, které nebylo způsobeno extrémní nutností.
Požadavek konvence pro zraněné a vězně
Zvláštní pozornost byla věnována bezpečnosti těch, kteří byli v nepřátelském zajetí. Ženevská úmluva z roku 1949, která upravuje zacházení s válečnými zajatci, jakož i se zajatci z řad obyvatel, kteří se nezúčastnili nepřátelství, vyžaduje zachování jejich životů, zdraví, dodržování lidské důstojnosti, osobních práv, náboženských a politických přesvědčení.Její ustanovení rovněž stanoví povinné ustanovení těchto kategorií osob o právu na korespondenci s příbuznými a získání soudních záruk.
Pokud jde o zraněné vojáky, Ženevská úmluva z roku 1949 nerozlišuje mezi jejich členstvím v jedné nebo druhé straně zapojené do ozbrojeného konfliktu. V souladu s jeho ustanoveními má každý právo na poskytování lékařské péče stejně.
Z toho vyplývá požadavek zajistit bezpečnost předního a zadního zdravotnického personálu, jakož i všech zdravotnických zařízení, vybavení a vozidel. K tomuto účelu by měly být použity vhodné znaky, jejichž velikost umožňuje jejich viditelnost ve značné vzdálenosti.
Obecná ustanovení podepsaná v Ženevě
Každá Ženevská úmluva z roku 1949 má právní sílu, i když se jedna z válčících stran oficiálně odmítá uznat za agresivního. Kromě toho země, které podepsaly tuto mezinárodní dohodu, přebírají odpovědnost za identifikaci, vyhledávání a stíhání osob odpovědných za jejich porušování. Ochrana Ženevských úmluv platí stejně pro všechny osoby bez ohledu na jejich politickou příslušnost nebo náboženské přesvědčení.
Protokoly doplňující úmluvy
Druhá polovina 20. století s sebou přinesla velké množství místních válek, což prokázalo potřebu rozšířit právní rámec tak, aby pokrýval všechny aspekty problémů s nimi spojených. V tomto ohledu byly Ženevské úmluvy doplněny řadou nových právních aktů. Díky nim se mezinárodní právní rámec rozšířil na účastníky vnitřních konfliktů. Bylo určeno právní postavení civilního obyvatelstva a zlepšena jeho ochrana.
Od dne od podpisu Ženevských úmluv se počet států, které přistoupily k této významné mezinárodní dohodě, zvýšil z padesáti devíti na sto devadesát čtyři. Následné dodatečné protokoly také získaly mezinárodní schválení a byly ratifikovány vládami nejrozvinutějších zemí.
